Mongolia 2016 -  zpráva 2

Ležím na posteli v penzionu na břehu Bajkalu a převaluji v hlavě věty, kterými bych popsal posledních 48 hodin. Mám totiž některé vzpomínky trochu rozostřené. Ani alkoholem, ani jinymi psychotropními látkami, ale místy až fatální únavou. Začalo to tzv. "asijským" rozmístěním sedaček v obou letadlech, kterými jsme letěli. V praxi to znamená tak, že člověk s průměrným evropským vzrůstem má po usednutí záda zatlačená do opěradla a kolena do sedačky před sebou. Když k tomu připočtu tu kůži na sedadle v letadle Aeroflotu, od které jsem se musel při každém pohybu odlepit, tak si uvědomím, že jsem vlastně na nějaký spánek v letadle neměl ani šanci. Nicméně přesun z Prahy do Irkutska proběhl s jedinou chybou. Na letišti v Moskvě jsme se totiž trochu zakecali při jídle a když jsme se dostali k odbavení, byla tam fronta na 2 hodiny. Ovšem odbavení našeho letadla končilo za 4 minuty. Z toho 2 minuty trvalo ukecání kamenného obličeje místni hlídačky, která nás pak dostala k odbavení přednostně. Nakonec mělo letadlo kvůli nám zpoždění "jen" 20 minut. Do Irkutska jsme dorazili ve 4 ráno místniho času (18 hodin po odjezdu z Chebu a stále bez spánku). Tam nás čekal domluvený autokar, který nás měl odvést na ostrov v Bajkalu. Další potencionální šance na spánek. Teoretická. Prakticky - silnice podobná mírně zvlněné hladiné jezera plus jedna zatáčka za 20 km plus rychlost 140 km/h rovná se 1,5 hodiny trvající jízda na mirně naštvaném býkovi. A to byl jen začátek. Po přejezdu průlivu trajektem jsme přesedli do UAZu 468 - auta s historií a mnoho se změnilo. Rychlost poklesla na 50 km/h, silnice přestala být silnici a stala se polní cestou a později oraništěm a k nám se připojilo několik stejným směrem jedoucích Uazů. Představte si asi 15 malých autobusů jedoucích po různě se proplétajících cestách padesátikilometrovou rychlostí a naprosto evidentně pro zabavu závodících řidiču, kteří tuto cestu absolovují skoro každý den. Z mírně naštvaného býka se stalo zakomplexované zvíře závislé na drogách s abstinenčními příznaky v posledním stadiu. A to prosím trvalo 3 hodiny. TAM!!! A další zpátky. Pro čínské a japonské turisty určitě nezapomenutelný zažitek. Ale pro 5 chlapů, které čeká 6 týdnů jizdy na endurech, to až zas tak zajímavé není. Je ovšem nutné podotknout, že jezero Bajkal je úžasné a určitě za to stálo. Je to neuvěřitelný kus světa. 60 km široké jezero sladké vody, které je 1,5 km hluboké. Nádhera. Pár obrázků přidávám a zbytek až se vrátíme. Do postele jsme se dostali až v 10 večer místního času-35 hodin po djezdu z Chebu. Před chvíli mi kluci říkali, že jsem jim večer něco říkal, ale nebylo mi rozumět a po každém pátém slově jsem na pár vteřin usínal. Já myslím, že jsem spíš omdlíval.