Do Bulharska...

Z posledního místa táboření v Řecku je to jen 20 km do malého městečka Iasmos, kde proběhl standardní nákup a káva. Seděli jsme před sugestivním domem a po krátkém výběru správného dorozumívacího jazyka s místním mladíkem jsme si vyslechli historku od tom, jak tento dům postavila místní zámožná rodina před sto lety. Později se v něm narodili dvě dcery. Jedna z nich se zamilovala do chudého chlapce a navzdory rodině se tajně vzali. Jenže rodina byla na mladý pár natolik rozzlobena a tak moz to dávala najevo, že to děvče nevydrželo a v domě se oběsilo. Od té doby je dům opuštěný. Duchové v něm ale prý nejsou. Myslím, že by si je klidně mohli vymyslet. Je to docela hezký příběh a turisty potáhne.

Ups

Na hranicích fronta na pul hodiny, partička důležitých úředníku kontroluje pasy a nekteré techničáky. Jednoho z nás dokonce vybalí. No jo.

Ale to neni všechno. Hned za hranicemi naskakujeme na plánovanou terénní trasu a ouha. Ujedeme pár kilometrů a hned pohraničníci. A že se k hranicím nesmí. Vlastně smí, ale musíme 5 dní dopředu zavolat jejich bosovi, by to povolil. Nejdřive zkoušime negramotnost (Viťák) "nerozumim, jedu". Nefungovalo. Pak zkoušíme diskusi v bulharštině o schengenu. Prý ano, ale jen vzduchem a vodou. Po zemi ještě ne. Hledám v batohu výtisk schengenských dohod, ale SAKRA, zrovna v bulharštině jsem si je nevzal.

Poslední možnost je, když se pohraničníkům snažím vysvětlit, že tři z nás už jsou na cestě dál a nemáme s nimi nejspíš spojení. Vyšší pohraničník se usměje a prohlásí, že to je skvělé, to se chlapci docela rychle dostanou do Sofie, protože za kopcem na výjezdu cesty z pásma čeká další hlídka a ta už bude řešit přestupek.

Ok. Vzdáváme to, voláme klukům, aby se vrátili. Trochu trapně zjišťujeme, že celou dobu stáli za nejbližší zatáčkou a tajně nás sledovali. Nezbývá nám, než najít novou cestu.
A tu jsme našli. Pěknou, náročnou… Kolem trasy barevná páska. Zřejmě zbytek po nějakém závodě.    

Nedali jsme ji celou. Potupně se po několika kilometrech vracíme, protože motokros 2000 km od domova není úplně zdravý motorkám ani tělu. 
Večeře v hotelu Eli ve Zlatogradu a výborné pivo ale zklamání napravilo a těšíme se na další dobrodružstvi.