den 68. Farellones

Ranní probuzení v přeplněném kempu je úchvatné, modrá obloha a hory kam se podíváš. Po rychlé snídani (placky s paštikou) využíváme každý svojí koupelnu, balíme a vyrážíme se podívat po místních cestičkách. 

Projíždíme po cestách vinoucích se horami a najednou se objevíme na vyhlídce nad Santiagem. Nebýt toho smogu, tak nádherný pohled. Po chvíli se objevují dvě dívky a pes. Vypadá to, že přišli zespodu ze Santiaga. Uf to je ale kopec, koukáme a po cestičce vystupuje další postava, asi vyhledávané místečko.

Snažíme se dostat výše, ale cesta vždy přejde do pěšiny, po které jezdí kola, tak to vzdáváme, obracíme dolů a vyrážíme směr lyžařské středisko Farellones. Během následujících 20 km budou naším společníkem serpentýny, které končí ve výšce něco málo přes 3000 m.n.m. Během jízdy dojíždíme trucky jak vystřižené z amerického filmu, které vyvážejí do střediska asfalt. Když se vyšplháme až na konec cesty, navrhuji, že budeme pokračovat dál po šotolinových cestách stále výš a výš, ale nevím, co se stalo, Petr důrazně nesouhlasí, že prý je na ceduli další vstup zakázán. Udiveně na něho koukám a nechápu. Trvá na svém, tak jedeme dolů. Asi se nakazil od Martina, snad ho to pustí.

Při cestě dolů zastavujeme v malé restauraci na kávu a jsme tak unešení z pohledů do krajiny, že zůstáváme přes noc. Ubytování je s večeří a snídaní, tak není co řešit. Petr je již delší dobu z jednotvárné jízdy neuspokojen a požaduje nějakou jinou činnost. Proto nelení a majitelce penzionu nabídne štípání dříví s myšlenkou na nějaké výhody. Já si mezi tím jdu lehnou do houpací sítě a z rozjímání mě ruší údery sekyrou. Ach jo. Když už je hotovo, majitelka přinese za odměnu kávu a mafina - nám oběma. No co, nepohrdnu a pustím se do toho. K večeru se trochu zatáhlo a  již není tak teplo, tak je třeba se přesunout do útrob penzionu a počkat na večeři. Krásné místo, krásný penzion, žádní turisté, prostě pohádka.