Belmeken

Motorové včelky mě vzbudili v půl šesté ráno. Zřejmě jsem jich pár zapomněl pod stanovým vrškem. Neměly to tak težké, protože teplota tak 6 stupňů nad nulou mě celou noc udržovala v mírném napětí. Asi si musim koupit větší spacák a karimatku.Navzdory hmyzu bylo ráno uprostřed národního parku Rila úžasné. Na jedné straně zasněžený vrcholek hry Ortačal (2570 mnm) a na druhé straně rozkvetlé louky a nádherné zelené údolí. Dokonalé.

Petr (H) nám zopakoval experiment s krmením komárů, který nám předvedl večer. Normálně bych se tím ve svém článku nezabýval, prkotin totiž vyvádíme tolik, že bychom se lehce mohli po návratu z cest ocitnout v Dobřanech, Bohnicích nebo jiném ústavě podobného typu. 

 

Ale vědecký experiment tohoto typu není až tak běžný, tak ho popíšu. Má totiž dokázat, že komár svůj sací reflex nemůže ovládat a tudíž se mu lze zneužitím této vlastnosti pomstít. Takže Petr počkal, až subjekt usedne na příhodné místo, v tomto případě na vnější část ruky experimentátora a zavede svůj nástroj pod jeho kůži. Následně experimentátor ukazováčkem druhé ruky mírným tlakem přitlačí hlavičku subjektu a znemožní mu vytáhnout sací nástroj z kůže experimentátora. Teorie pak tvrdí, že díky sacímu reflexu je subjekt nucen neustále sát krev z ruky experimentátora tak dlouho, až mu praskne prdel.
Experiment se ráno nepodařilo zopakovat. Subjekt byl připraven, ale experimentátor použil příliš velkého tlaku, který hlavička subjektu nevydržela. Tak příště. 

Cesta pokračuje podél přehrady Belmeken, kde prý trénuje reprezentace zimní sporty.

Pravda, pár vysloužilých budov ubytoven a několik ještě vysloužilejších staveb nejasného účelu jsme míjeli.

Bohužel od této přehrady, která je nejvýše položenou přehradou na balkánském poloostrově a je připojena na přečerpávací elektrárnu Chaira a přebytky pohánějí vodní elektrárnu Sestrimo vede asfaltová cesta, takže nuda. Musíme objet údoli Sofie a dostat se do Balkánského pohoří, kde pokračuje naše horské dobrodružství.