2.…a jsme v Chile

Jestli to bylo špatnou volbou výstupní autobusové stanice při jízdě z letiště, nebo je Santiago tak zvláštní, nebo jsme měli prostě smůlu, to nevím. Hned na začátku výletu, po vystoupení na náhodné stanici místní MHD, jsme se ocitli ve zvláštní čtvrti. Procházeli jsme kolem desítek obchůdků prodávajících výhradně autodíly. Ale jaké! Jestliže jsme se divili, že na hlavní ulici seženete náhradní dály na IVECO, indickou TATU amerického John Deere, tak ve vedlejších uličkách to vypadalo jak na tržnici v Holešovicích v polovině devadesátek. Sháníte levý kryt blinkru na ŚKODU 120 LS ročník 1984? Nejspíše žádný problém. Chromovaný háček na pravé zadní dvete na Cadillak ročník 1976? Máme. Poslední update palubního SW na Mercedes ??? - támhle pán na rohu má bedýnku s takovou stovkou usb flashek popsaných fixem dle výrobců a typů, že tam určitě tu pravou najdeme.

Čtvrť náhradních dílů jsme zkoumali až příliš dlouho, ale hospoda, kterou jsme hledali, žádná.

Až když už jsme to pomalu vzdávali, objevili jsme jednu otevřenou.

Mimochodem, jedno zajímavé zjištění. Když je v Chile zavřeno, udělají to opravdu pořádně. Mříže, pancéřové rolety, kamery a nebo dráty pod napětím jsou tu běžné. Ještě jsme sice neviděli nenápadné hlavně velkorážních kulometů, ale to neznamená, že tam nejsou.

No a právě i místo pro první oběd na jihoamerickém kontinentu jsme objevili hlavně proto, že je majitelka zrovna otevírala jako malou pevnost.

Ovšem jídlo stálo za to. Posuďte sami:

Po skvělém jídle jsme se pěšky vydali na autobusový terminál, abychom se přesunuli do San Antonia, kde si na druhy den vyzvedáváme motorky. Cestou jsme uviděli Starbuck´s a dostali chuť na kávu a malý zákusek. Byl by to další příjemný zážitek, kdyby se po odchodu nezačal Honza zmateně a trochu vyděšeně rozhlížet. V ruce měl sice kufr, ale batůžek s důležitými proprietami chyběl. Vletěli jsme zpět do Starbuck´s, ale tam taky nic. Po chvilli, když jsme vyloučili vše nemožné, nám bylo jasné, že se to stalo. Byli jsme okradeni. Hanebně, bez skrupulí a přimo před nosem někdo popadl batoh a zmizel s ním. To byl průšvih.

Po chvíli si Honza uvědomil, že má uvnitř batohu polohovací zařízení a tím začala největsi honička, co jsem zažil. Jak to probíhalo? Nejdříve data na telefon, pak instalace software a po chvíli už jsme měli polohu GPS sledovacího zařízení. Odchytnout taxi a vyrazit na stíhací jízdu byla záležitost vteřin. I tak už měli zloději před námi minimálně půlhodinový náskok. Taxikář zareagoval dokonale. Po nabídce bakšiše vypnul taxametr a aktivně se zapojil do stíhání. Zkrátím to. Gpska si s námi malinko zahrála, ale asi po hodině jsme se ocitli uprostřed skutečně multikulturní tržnice, kde seděli, stáli, postávali nebo se procházeli samí zajímaví lidé. Vypadali docela nebezpečně a normálně bych do takového místa vůbec nelezl. Ale adrenalin vykonal své a minutku po vystoupení z takxiku už jsme "nenápadně" procházeli mezi obchody a koukali místo na zboži na ruce prodavačů. Představte si tři skoro dvoumetrové chlapy, jak se odděleně procházejí mezi o hlavu menšími prodavači, kteří všichni vypadali, že mají v kapse minimálně kudlu. Samozřejmě během chvilky celá tržnice věděla, že tam něco hledáme. Nedával jsem tomu hledání žádnou šanci a o to víc jsem byl překvapený, že se Honzovi povedlo zahlédnout v nějakých rukou svou navigaci. Pak už to byla záležitost vyjednávání s bosem těch zlodějíčků, vyhrožováním policií a za 20 minut jsme většinu věcí měli zpět v našem držení. Skoro zázrak co? A taky odvaha. Zpětně si říkám že jsme asi měli hodně štěstí, že jsme nějakou tu kudlu do pupku nedostali.

Celkem s radostí jsme opustili Santiago a přesunuli se do San Antonia. Do hotelu jsme dorazili pozdě odpoledne a náhoda tomu chtěla, že jsme v něm potkali i lidi, se kterými jsme se měli setkat druhý den a vyzvednout u nich stroje. Krása. Večer jsme povečeřeli v asi jediné restauraci ve městě, která byla otevřena a už jsme mohli odpočívat a těšit se na motorky. 

Ráno po snídani jsme dojeli na celnici pro motorky. Museli jsme si je domontovat, přebalit a dokončit celní dokumenty. Všechno dopadlo dobře, kromě malé šlamastyky, protože moje baterka v motorce byla naprosto prázdná a nenabitelná. Takže jsme zajeli do města pro novou a pak, někdy kolem 16. hodiny, jsme vyrazili. Hurá.

Tak nejdřív do Valparaísa, přesněji do Viña del Mar.

Cestou jsme měli malou nehodu a tím jsme si snad vybrali 3 smůly a dále už jen samá pozitiva a sociální jistoty.

Před chvíli jsme se vrátili z příjemné večere a jdeme spát.