9. Chilesito - cesta do hor

11.1
Probuzení v tajemném domě, který jsme již večer před tím definovali jako "kdysi u babičky", a to kvůli starým dvěřím a zárubním, vysokým stropům a archaickému nábytku, bylo velmi příjemné. Obzvláště příjemná byla snídaně, k jejíž výrobě přesvědčil paní domácí Petr. Vajíčka s pršutem byla super. Jen kdyby měli také nějaké normální pečivo. Ten tousťák mi už leze krkem.  

Po včerejším louhování v teplé vodě a lahodném večerním vínu nás čeká poněkud fádní cesta do Chilesita. U pumpy potkáváme jeden z mnoha skvostů, kterých je tu spousta. Malá odbočka do hor, kde jsme čekali pusto a enduro jízdu zase přinesla překvapení, když se kolem nás objevovali samé hezké stavby. Vily, škola a dokonce kostelík i s fotbalovým hřištěm. 

Kdyby Honzik neusnul na odpočívadle na lavičce a neupadl, tak bychom se ten den ani nezasmáli. Aby nebyl smutný, dovolili jsme mu provětrat drona. 

Večer jsme rozbalili stany v příjemném kempu s dvěma bazény napájenými horskou vodou z potoka. Studená voda byla hodně příjemná. Na grilu opečené místní párečky už méně, ale zapity americkým fakem českého Budvaru vyráběným v Agentině se dali pozřít. 

A žáby nám tiše zaviděli...

 Ráno Petr oběhl kemp a opravil, co se dalo. On už je takový. Nevydrží nic nedělat. 

Snídani, bez které se neobejdeme, jsme našli v místní cukrárně. Musíme se posilnit, protože nás čeká náročný výstup. Včera jsme v mapě objevili něco zvláštního. Podél cesty, kterou jsme jeli do kempu, je vidět čára značící lanovku. To je dost divné, protože to tu nevypadá na lyžařské středisko. A ještě k tomu je podle našich výpočtů asi 36 km dlouhá. A to jsme opravdu neměli ani jeden z koka bombónů.

K vrcholku lanovky vede cesta, která měří 90 km. Asi 50 se musíme vrátit po silnici a pak asi 40 km do hor, až do výšky 4200 mnm. Je označena "4x4 only".

To je výzva. Vyrážíme po snídani. 

Hned na začátku horské cesty je závora. Jak jinak.

U ní příjemná mladá dáma. Hned nás začne přesvědčovat, že se tam nedostaneme. Že je to náročný terén.

Ha. Kampak na nás. My už toho máme za sebou! My to zvládneme. Dobrá, hezky se usmála, nechala si zaplatit vstupné, dala nám mapu s popisem trati a vydolovala z nás telefonní číslo. Prý když se do 19:00 nevrátíme, začnou nás hledat.

Pche! Nás?

Rozjíždíme se jako veteráni Šestidenní.

A vydrží nám to asi 2 kilometry. Na 400 metrech hrubého a hlubokého písku nám malinko zhrubnou rysy.

Dáváme to.

Hned za pískem řečiště Rio Capayan. 4 brody s pískem a valouny.

Dáváme to.

Pomalu chápeme obavy mladé hlídačky závory. Ale jedem dál.

Krásné výhledy se střídají s nádhernými a ty se střídají s brody.

Po 3 hodinách a asi třetině trasy o sobě začínáme mírně pochybovat. Dáváme si deathline a pokračujeme.

A pak to začalo. 

Brod. Brod, brod, brod. Milan začíná být trochu vyděšený. Jeho mastodont 1200GS není úplně stavěný na tolik vody.

Ok. Vyrážím dopředu zjistit, jak to vypadá. V mapě totiž není už úplně poznat, co je cesta a co řeka.

Za zatáčkou brod, pak brod, brod a nakonec brod, brod,brod,brodbrodbrod.

Vracím se. Ten poslední byl s půlmetrovým kolmým sešupem do vody. To bych se už nemusel vrátit. 

Referuji o svých zjištěních a konzultujeme s mapou. Vypadá to, že příštích 18 km vypadá podobně. To nemůžeme místní záchranné službě udělat. Ze zásob vytahujeme argentinský lančmít, občerstvíme se a vydáváme se na cestu zpět. Měla by to být brnkačka, protože víme, co nás čeká. Ovšem podceňovat přírodu se nevyplácí. V jednom z brodů se objevuje skrytý kámen a tak se koupu i s motorkou. Milan, který je poblíž a je v tom poněkud nezkušený, namísto toho, aby fotil, začne mě zachraňovat. Ne že bych to nepotřeboval. Vody je tu půl metru a pěkně sviští. Ale fotodokumentace je také důležitá.

Nejdříve vylézám já a poté vyzvedáváme motorku. Kromě ulomeného zrcátka, trochy vody v kufru a mokrého oblečení žádná významná újma vyjma mé hrdosti. A to se dá přežít. Oblečení je durch, boty plné vody, ale až sjedeme pod 1800 mnm, tak bude teplo a vše uschne.

Když jsme se vrátili k závoře, měla službu jiná dáma. Díky bohu nemusíme nikomu vysvětlovat, proč jsme nedojeli na vrchol. 

Cestou zpět do města Chilecito schnu a přemýšlím, kde se ubytujeme. Ve stanu se špatně dosychá. Nakonec Booking nezklame a po příjezdu míříme přímo do hostelu. Večer ještě stihneme obří dietní chybu v podobě půlkilového hamburgera. Při jeho zpracovávání jsme se trochu zakecali a při návratu do ubytování nás chytla bouřka. Takže mám mokré i druhé boty. A Honza s Milanem taky. Snad do rána uschnou.

Zítra zkusíme více prozkoumat samotnou lanovku odspodu. Zdá se, že to není jen čára na mapě.