6. Okno do nebe

Snídáme, co bylo v kufrech. Konečně došlo i na čočkové polévky, které jsme koupili ještě v San Antoniu. Déle už to by asi nezvládli.

Vyrážíme v krásném slunném dni k 17 km vzdálenému vjezdu do zařízení Evropské vesmírné Agentury ESA a dalších agentur z celého světa, které se jmenuje Atacama Large Millimeter Array (ALMA) a je to astronomický interferometr složený z 66 radioteleskopů a pozorující elektromagnetické záření na milimetrových a submilimetrových vlnových délkách postavený na plošině Chajnantor ve výšce 5058 mnm. Chtěl jsem tohle zařízení hodně moc vidět. Kolegové to neví, ale důvod, proč jsem je táhnul sem na sever byla právě tahle stavba.
Jenže když jsme dorazili k vjezdu, uviděli jen další závoru, dalšího chilana a slyšeli další "no es possible". Pán byl velice milý a já dost otravný, ale dovnitř nás prostě nepustil.

To bylo pro mě obrovské zklamání. Možná i vlhké oko by se našlo. 

Po nějaké době, nevím po jaké, mě kluci odtamtud odtáhli. Nedalo se už nic dělat.
Tedy dalo, ale o tom později.

Verča, Honzovo dcera, nám poslala informaci že poblíž nás se nachází solné jezero. Tak jsme se tam vydali. Bylo to opravdu jen pár kilometrů. Stejně jako i jinde, i tady byla závora. Ale narozdíl od těch dvou předešlých, tato šla otevřít prostřednictvím malé usměvavé paní a bankovky vložené do její ruky. Samozřejmě ofiko, s účtenkou a s vysvětlením, kam můžem, kam ne a co nesmíme dělat. Například šlapat mimo vyznačené cesty, což Jenda vzápětí vyzkoušel a víte co? Nic se nestalo. A pak má člověk dodržovat předpisy, když ani takové prkotiny nejsou schopni ohlídat.

Už při obhlídce té hromady soli mě napadlo, jestli neudělám to stejné, co Honza včera a nepodívám se do mapy, zda neexistuje nějaká tajná cesta k teleskopům ALMA. A ona tam byla. Schoval jsem si ji, až dojde na tu správnou chvilku.

Ze solného jezera jsme zajeli zpět do San Pedra natankovat benzín a vodu a vyrazili směrem na  Paso Jama (čti paso chama), kde překročíme hranici do Argentiny. Čeká nás výstup do 4200 mnm. Prvních asi 20 km je silnice pořád rovně, jen stále stoupá. Po dlouhé době jsem si připomněl pocit z doby, kdy jsem jezdil na fichtlu a v kopci držel plyn naplno aniž by měla motorka snahu zrychlovat. Přeci jen stoupání bylo příkré a kyslíku ke spalování zřejmě malo. Jeli jsme tak docela dlouho, a tehdy přišla moje chvíle. Odbočka na cestu která vedla, alespoň podle mapy, k observatoři ALMA z druhé strany, než ta oficiální byla docela nenápadná, ale byla tam. 

Nebyl takový problém kluky ukecat a za pár minut už jsme stoupali po šotolině vzhůru. Když jsme se rozjížděli, vyjelo z cesty auto s turisty a jejich průvodcem, který nám řekl, že tato cesta vede ve skutečnosti k jinému, chilskému, astrofyzikálnímu výzkumnému zařízení a že se tam asi nesmí. Neva. Zkusíme to.

Cesta byla celkem pohodivá, ani moc varhánků na ní nebylo. Ale stoupala do závratné výšky. Chilský teleskop ACT se nachází ve výšce dokonce 5190 mnm. A my jsme dojeli až k němu.

Odbočky k ALMA jsem si totiž přejel.
Bylo cítit, že jsme na hraně možností. Ale v dáli byl byl vidět náš cíl. Sice jen jako malinký shluk staveb, ale byl tam.

Sjeli jsme tedy o kousek níže a vydali se k němu. A už zase. 

Závora. Zavřená. Na velký zámek. 

Tak blízko u cíle. Nechtěl jsem to vzdát. Závoru objedu a bude to. Kluci na mě počkají...

Obhlédl jsem ji, a také oranžový sloup za ní, napájený solárním panelem a s půlmetrovou anténou. A také s velikým zeleným tlačítkem, což byl jediný ovládací prvek. A text o použití v případě nouze a s návodem, jak volat.

Sedl jsem na motorku a zkusil přes mírný svah závoru objet. A v tu chvíli jsem pochopil, proč tam to zelené tlačítko je. Zatmělo se mi před očima, zatočila se mi hlava a nebyl jsem schopný pohybu. Zjevně každá námaha v této výšce velmi unavuje. Jestliže u hladiny moře je 100% kyslíku, tak ve výšce 5000 m je ho jen 53%. To se pak opravdu blbě dýchá. 

Zkusil jsem to znovu. A znovu jsem málem zkolaboval. To už mě kluci odtáhli a přesvědčili, že to fakt nemá cenu.

Se smutkem v mysli jsem to vzdal. Obrátili jsme se a vyrazili zpět k silnici. Teď to je asi zklamání, ale snad to přejde. Byli jsme opravdu velmi blízko.

Za půl hodiny jsme se dostali zpět na asfaltku a vyrazili k Paso Jama. Cesta vedla ve výšce kolem 4200 mnm a byla 150 km dlouhá. Vedla krásnými horami a pouští a kyslíku tam bylo pořád pomálu.

Na Chilsko-argentinských hranicích vše probíhalo v klidu a v pohodě. A podobně, jako na celém světě. Jen úřednici byli nějací usměvavější. Prošli jsme okénky 1-4, dostali a odevzdali několik dokumentů obdrželi pár razítek a rázem jsme se ocitli v další zemi. A pokračovali dál ve 4tisícové výšce  při teplotě 10 stupňů. Po dalších 100 km začalo i pršet, tak jsme zaparkovali v nejbližším, a také jediném v okruhu 100 km, hotelu a šli na kutě. Před tím jdme ovšem i přes silnou únavu povečeřeli. Někteří ne zcela. Honza uprostřed večeře normálně usnul a hlava mu málem spadla do jídla. Neměl jsem ani sílu fotit ho. 

Noc byla docela krušná. Já jsem se pořád budil s pocitem, že nemůžu dýchat. Proboha jak dlouho horolezci aklimatizují, když lezou na hory?

Už se těším "dolů".