3. Slivestr ve Viña del Mar

Všem, všem:

Jak jste z předchozího textu asi pochopili, přesto, že jsme raubíře, kteří nám ukradli batoh, našli, přišli jsme o několik kusů vybavení. Jedním z nich je i GPS sledovací zařízení. Vzhledem k tomu, že v inkriminovaném ghetu stále hlásí svou polohu, tak pokud byste se někdo náhodou nacházel v Santiagu, v tržnici Bio Bio na rohu Placer a San Francisco, vyzvedněte nám ji, protože nemáme jak sdílet svou polohu. Děkuji

Zvykáme si na Chile. Lidi, jídlo i zvuky jsou pro nás exotické. Pořád jsme trochu paranoidní z minulých zážitku a tak si pořád hlídáme záda. Ale pomalu se uklidňujeme a aklimatizujeme. Ubytování v milém hostelu v koloniálním stylu, kde se všichni usmívají, nám v tom výrazně pomáhá. Na každém kroku nás ale provází potřeba ostražitosti a ochrany majetku. Když jsme poprvé šli na procházku městem, a bylo to po 19 hodině, kdy se zde většina obchodů zavírá, vypadalo to tam jak v opuštěném ghetu. Všechny domy v přízemí zakryté pancéřovými roletami, masivními mřížemi, anebo alespoň zatlučené OSB deskami. Když už byl některý z obchodů otevřený, tak zboží vydávaly skrz mříže nebo malým otvorem v roletě. Zdá se, že to je místní kolorit.

Když jsme ale druhý den vyrazili dříve, užili si barevného a ukřičeného města v celé své kráse. Spousty lidí prodírajících se po chodnících, kde je na stolech i na chodnících rozloženo zboží všem možných barev a struktur. Od elektroniky přes spousty ovoce a zeleniny až po hromady blýskavých silvestrovských propriet. Dokonce i místní bezdomovci prezentují výdobytky své činností rozložené na ulici. A že se tam najdou parády. 

Vzhledem k tomu, že chci jeden z budoucích článku věnovat výhradně jídlu, nebudu se o něm příliš rozepisovat, ale pro mě je jídlo tady moc příjemné překvapení. Kdo mě zná, ví, že sním vše, co se přede mě postaví, ale tady si moc a moc užívám. A je jedno, jestli jde o úžasnou peruánskou kuchyň s kombinacemi mořských plodů, ovoce a zeleniny, nebo jednoduchý sendvič s masem, rajčaty a naprosto úžasnou advokádovou pastou, kterou jsem začal mít rád, když mi ji začali dávat moje holky doma, ale tady jsem ji začal milovat. A hromady různých mas s bramborami jsem už ukazoval minule. Trochu bojujeme s pitím. Vynecháme-li Coca Colu, dají se kromě vody pít piva, která mi přijdou průměrná, ale ve srovnání s Changem, který jsem ochutnal před pár týdny v Thajsku, jsou docela dobrá. Pak tu mají několik opravdu odporně sladkých limonád, vyrobených snad z nafty a stévie. Prim z nich ale rozhodně drží Inca Cola. Chutná jako Pedro a barvu má jako Amata. Pro mladší ročníky: Pedro není peruánský chlapec, ale růžová žvýkačka z našeho ranného mládí. Co je Amara je soutěž. Kdo první napíše, co to je, dostane samolepku expedice. 

Uf. Až jsem z toho psaní dostal hlad.

Procházeje se městem jsme se pomalu dopracovali k silvestrovské noci. Půlnoc jsme strávili na pobřeží tichého oceánu. Z hrůzou jsme ale zjistili, že ač se místní docela baví, skoro vůbec "nechlastají"! Kolem nás se bavilo možná 1000 lidí, ale bublinky v ruce jsme měli akorát my a ještě dva páry turistů. Aspoň že na nás nekoukali divně. Oni tu jsou vůbec takoví pohodoví a normální lidé. Vím, zatím jsme byli jen ve velkých městech a tam lidi žijou podobně, jako my. Pamatuji si to i z Ulanbátaru, kde mě to také překvapilo. Ale snad to bude podobné i v divočejších krajích.

Silvestr byl celkem krotký. Docela velké ohňostroje, spousta křiku a halekání, potlesk nad největšími a nejbarevnějšími výbuchy, ale jinak klid. I na druhé straně zálivu, ve Valparaisu, to vypadalo klidně. Tak jsme si pogratulovali, vypili lahev bublin a šli spát. 

Na Nový rok nás čekala příprava na odjezd. Správně zabalit je věda. Nastavit spojení mezi helmami ještě větší. A protože jsme fakt hlavičky, máme každý jinou komunikační jednotku, takže spojit vše dohromady prostě nejde. Po několika hodinách jsme tuto část přípravy vzdali, zkontrolovali zbytek vybaveni a šli spát. Tentokrát chrápací přebor vyhrál jednoznačně Petr, protože stačil rozdrnčet okenní tabulky ještě v době, kdy jsme se ještě s Honzou snažili rozběhnout komunikaci mezi helmami. Naopak prohra v disciplíně spojené s noční hudbou zbyla Honzovi, který strávil větší část noci vydáváním mlaskavých zvuků doufajíc, že tím uklidní Milanův chraplavý rozhovor s polštářem. Bez úspěchu.

A bylo ráno, a byl den první cesty do Chilské divočiny.

Ještě malý nákup v chilské obdobě Lidlu, Honzův poslední neůspěšný pokus sehnat nový napáječ pro notebook, o který přišel spolu s GPS a můžeme vyrazit. Čeká nás přesun 1700 km na sever, do pouště Atacama, kde začneme svou jízdu chilskou a argentinskou přírodou. Moc se těším.

O tom ale zase příště. 

Martin