25. Osorno, Valdivia

23.2

Odpočinek v Puerto Mont nám prospěl a dnes se vydáváme za dalším dobrodružstvím.

Míříme do města Osorno kolem jezera Llanquihue. Už z dálky je vidět monument sopky Osorno, 2652 metrů vysokého činného vulkánu, který naposledy vybuchnul v roce 1869. Vrchol je zaledněn a pod ním jsou sjezdovky. Tedy v zimě. Teď v létě ale lanovky také jezdí a vozí turisty asi kilometr pod vrchol. To si nemůžeme nechat ujít. Na mapě to vypadá jednoduše. Dvě lanovky za sebou a pak krátký, 400 metrů dlouhý pochod k ledovci.

Lanovky jsme zvládli v pohodě. První část v mlze. Trochu nám bylo divné, že v protisměru sjíždějí lidé v kraťasech a nevypadají, že by jim byla zima. Na druhé lanovce se postupně vyjasnilo a hned to bylo jasné. Dost jsme se pak v motooblečení zapotili. Totiž těch 400 metrů pochodu, který nás čekal po výstupu z druhé lanovky, znamenalo převýšení asi 100 m. To se člověk zadýchá. Ale stálo to za to.

Při návratu jsme na mezistanici ještě okoukli Cráter Rojo a prošli se po členitém terénu. Pohledy dolů do údolí a na jezero byly úchvatné.

K večeru jsme dorazili do města Osorno do hotelu, který jsme předem objednal a tentokrát jsem měl opravdu šťastnou ruku. Příjemný hotýlek.

24.2

Petr s Honzou hned ráno vyrážejí do místa, kde by měli koupit nové pneumatiky. Po hodině přichází zpráva, že skutečně pneu mají a teď řeší, kdo jim je vymění. Je už na čase, protože jízda z původními je už skoro nebezpečná.

Výměna proběhla celkem bez problémů, když jsme je s Milanem našli, už kola dávali zpět na motorky, tak jsme se moc nezdrželi.

Z Osorna jedeme na západ. Našel jsem cestu rezervací Valdivian Coastal Reserve. Je to trochu do neznáma, protože některé cesty na mapě vypadají dost nepoužívaně. Vetší část z nich je ale zřejmě udržovaná. Jen poslední úsek je na písku a dost z kopce, ale to zvládáme.

Během opravy malé poruchy, která se objevila na mé motorce, slyšíme z dáli jekot motorů. Vypadá to na nějaké rallye. Za chvilku kolem nás prosviští buggyna, za chvíli druhá a třetí. To není dobré. Na cestě, kde se dvě auta vedle sebe nevejdou, nás další mohou klidně sejmout. Jedu s největší opatrností a pomalu. Po pár set metrech se ale uklidňuji. U cesty stojí jedna buggy evidentně rozbitá a kolem ní dalších 6. A lidičky, kteří kolem nich stojí, vůbec nevypadají na profíky z rally. Spíš na turisty. V tu chvíli mi ale zatrnulo. Někteří z nich si mění boty a ponožky. To může znamenat jen jedno. Brod před námi. A s tím jsem nepočítal.

A také že ano. Je tam a je v něm dost vody.

Petr s Milanem se hned vydávají na průzkum. Ať chodí potokem, jak chtějí, vždy dojdou na místo, které s motorkou neprojedeme. To je nemilé, protože naplánovaná cesta vede přes něj a jiná připravena není.

Po malé poradě s mapou se vydáváme dál po cestě k moři asi kilometr vzdálenému, protože se zdá, že u pobřeží je pár domků.

Ha. Pár domků. Tohle byly víkendové dáči nějakých bohatců. Prázdné a na místní poměry hodně kvalitní. Projedeme kolem letiště a chalup a za vesnicí objevujeme kemp. Majitel je sice pryč, ale my se přesto usídlujeme. Hlavně proto, že se schyluje k dešti. Místní znalec nám navíc poradil, že druhý den v poledne bude největší odliv, takže možná i vody v brodu bude méně.

25.2

Ráno nespěcháme. Vždyť čekáme na odliv. Navíc se v kempu objevilo několik nových kamarádek a my musíme sušit stany, tak máme i na co koukat.

Cestou k brodu objevujeme pláž, které jsme si včera nevšimli. Je to nádherný a romantický pohled. 

Horší je to u brodu. Voda je na stejné úrovni, jako včera, takže není možné tady přejet. Rozhodli jsme se, že vory stavět nebudeme a raději se vrátíme 30 kilometrů zpět a pak se vydáme jinou cestou do města Valdivia, což byl náš původní cíl včera.

Po pár hodinách jsme tam i dojeli. Město jae narvané k prasknutí, všude spousta aut a lidí a žádné volné ubytování. Je sobota, no. Tak Honza vede výpravu pryč, až na břeh moře, kde nacházíme nejen příjemný kemp, ale také skvělé jídlo a další krásný výhled na Tichý oceán.