18. Torres del Paine

7.2

Dnes, jakmile sbalíme stany, konečně vyjedeme zase do hor. A ne tak ledajakých. Národní park Torres del Paine je jedním s nejnavštěvovanějších míst Patagonie. Cestou leží Cueva del Milodón, jeskyně vymletá ledovcovým jezerem kdysi před tisíci lety. Je kolem ní vystavěn vzdělávací park o fauně a osídlování místní krajiny. Platíme vlezné a jdeme na prohlídku nejdříve do velké jeskyně a potom i o 3 kilometry dál do menší. Ne. Nebojte. pěšky jsme takovou dálku nešli. Petr zůstává hlídat vybavení. 

V kiosku u vstupu měli několik desítek fotografií domorodců. Prý focené asi před sto lety, říkal prodavač. Než jsem si stačil některou z nich koupit, tak šel Honza dovnitř a vyfotil je. Asi také uznáte, že pak už nějaký nákup postrádal smyslu.

Oblast, kterou jsme projížděli, byla nádherná. Ovšem při příjezdu do městečka Rio Serrano na kraji Národního parku se nám otevřel neuvěřitelný pohled. Menadr řeky, podle které je městečko pojmenováno, je obrovský a celé údolí se při příjezdu otevírá před návštěvníkem o několik set metrů níže. Nádherný pohled.

Nejdříve zkoušíme najít chatky, ale všechno je plné nebo zbytečně drahé. Nakonec rozbalujeme stany ve velmi příjemném kempu u řeky s restaurací a hezkým vybavením. Protože ještě není večer, rychle něco pojíme a vyrážíme asi 20 kilometrů k ledovcovému jezeru. Hned kousek za kempem je vjezd do národního parku, kde nás mladá černovláska v uniformě správce parku nutí zaplatit vjezd. Za to nám řekne spousty informací o parku, takže zase tak moc neprotestujeme. 

U ledovcového jezera podle sympatické správkyně parku můžeme nasednout na loď a dojet až k ledovci. Jenže tam se dozvídáme, že nejbližší volný termín je za 3 dni. To už budeme na opačné straně hor na druhém konci toho ledovce, v Perito Morreno. S díky odmítáme, jdeme udělat pár fotek a vypít kafíčko. Na cestě zpět pak poprvé fotíme skalní věže, podle kterých je park pojmenován.

V kempu se o nás starají skvěle, jídlo je výborné a i víno stojí za to. Večer zjišťujeme, že ta spousta pozitivních věcí má kompenzovat tu jedinou negativní. Komáry. Takhle mohutný letecký den těch insektů jsem zažil jen jednou. Na rozhraní Mongolska a Ruska před 6 lety. Jsou všude. Dýcháme je, polykáme, i do uší lezou. Vyplácávám na sebe půl repelentu a zapluji do stanu. Tam se ty svi... nedostanou. Snad. Už nevylézám a v duchu počítám, kolik jsem toho vypil a zda budu muset v noci vylézat ze stanu nebo ne. Uprostřed výpočtů usínám.

8.2

Už jsem psal, že park Torres del Paine je nádherný? Nevím. Ale je. Škoda, že je plný turistů a průjezd parkem je jen jednou šotolinovou silnicí.
Poprvé jsme na cestě potkali vola. A tím nemyslím čtyřnohého. Na silnicích jsou tu všichni ohleduplní. Na asfaltu to není zas tak důležité, ale na šotolině o to víc. Za prvé je za každým vozidlem oblak prachu. Čím rychleji jede, tím více. A za druhé pro motorku je občas náročné udržet na různě vysokých vrstvách kamínků a oblázků směr. Proto většinou kolem nás auta zpomalují a uhýbají. Tenhle čtyřnožec ale jel nalepený na nás a snažil se nás předjet. Když se mu povedlo objet Honzu, nacpal se do malé mezery mezi ním a Milanem. To už Honza vařil. Já jel trochu vepředu a incident jsem nevnímal. Když ten tur dojel mně, způsobně jsem zpomalil, uhnul a pokynul mu, aby mě objel. On to udělal a přímo přede mnou dupnul na plyn. Takovou nálož prachu jsem ještě nedostal. Prostě hlava dutá.

O pár kilometrů dále opravovali silnici a zastavovali provoz. Ichtyl stál o pár aut před námi, tak jsme ho šli pozdravit. Bylo komické sledovat Honzu, jak si klepe na čelo a hovoří plynně česky a ten vůl stejně plynně odpovídá španělsky a rozčiluje se. Naštěstí v tu chvíli pustili náš směr, takže jsme museli nasednou a jet. Jinak by náš nemoudřejší a nejklidnější člen výpravy po tom blbovi asi skočil.

Brzy poté jsme dojeli na hranice parku. Už všem známá uniformovaná černovláska nám včera radila, abychom jeli mimo hlavní cestu k vodopádům v horách. Bylo krásné počasí a měli jsme čas, tak jsme tam vyrazili. Cestou jsme potkali peřeje, minikemp, strážce parku, který pamatoval Evitu, ale vodopády na konci ne. Spíš malý potůček skrz skály. Ale to vůbec nevadilo. Nádherné prostředí a cestu jsme si užili i tak.

Pak už nás čekalo překročení hranic do Argentiny a cesta "kam až dojedeme". Silnice byla nudná a velmi větrná a také dlouhá, takže někteří z nás k pumpě v městečku Esperanza dojeli na benzínové výpary v nádrži. Poprvé jsem byl rád, že mám přídavné nádrže od RadeGarage.

V Esperanze byl vedle pumpy i hotel, a tak jsme tam zakufrovali. Byl jsem moc rád. Doléhá na mě trochu únava, a tak jdu brzy spát.