16. Ushuaia

31.01.2023

31.1 - 1.2

V Ushuaii plánujeme zůstat více dní. Máme několik úkolů. Za prvé servis motorek. Za druhé vyrazit na nejjižnější místo, kam to půjde. A za třetí trochu si odpočinout, protože máme za sebou spoustu kilometrů a je rozumné na chvilku vysadit z tempa.

První úkol jsme splnili nečekaně rychle. Pár set metrů od ubytování jsme zahlédli prodejnu Benelli, tak jsme se tam šli zeptat, kde nejlépe hledat servis. A prodavač se nabídnul, že zavolá technika a ten se do toho pustí přímo v prodejně. Neuvěřitelná náhoda a štěstí. Odvezli jsme tam stroje a za 4 hodiny byly hotové.

Druhý úkol se stal obtížným a nakonec neřešitelným. Na druhou stanu kanálu Beagle se lze dostat jen osobní lodí a žádné trajekty tam nejezdí. Dříve ano, ale s covidem všechno zrušili. Vůbec tady je znát velký útlum turistického ruchu. Takže vzdáváme variantu jízdy do Port Williams, což byl plánovaný nejjižnější cíl. Trochu smutné, ale realita.

Na místo toho navštěvujeme místní muzeum, kde se dozvídáme, že v Ushuaia Argentinci na začátku dvacátého století vybudovali vězení ze kterého se nedá uniknout. Vězňové pomáhali při stavbě města, těžili dřevo atd. V budově věznice, která má hvězdicovitý tvar, jako třeba Bory, je muzeum místní věznice, přírody, původních obyvatel Ohňové země, umění, objevování Jižní Ameriky a také muzeum výprav do Antarktidy, pro které je Ushuaia základnou.

Zůstali jsme v Ushuhai 2 dny, odpočinuli si a nabrali síly na další větrné stovky kilomerů. Petr s Honzou ještě vyrazili na cestu za ještě jižnějším místem. Tak přivezli pár fotek. Vlastně víc. Tři. A jedna z nich dokazuje, že naše výprava v jejich osobách dosáhla 54°58,5329’ jižní šířky.

2.2

Po vydatné snídani odjíždíme z nejjižnějšího města naší expedice. Ushuaia se s námi loučí krásným počasím.

Pří jízdě sem Milan zahlédl u silnice nápis Husky Park, tak se u něj zastavujeme. Vypadá, že je zavřený, ale vnutíme se dovnitř. První, na co narazíme, je hospůdka. To Honzík umí. Ale už z dálky je vidět, že je plná turistů. Hádejte, jak jsme to poznali...
Tak ji obejdeme a pozorujeme okolní krajinu, která je uchvacující. Z dálky je slyšet štěkot psů, a tak se s Honzou vydávám blíž. Vzápětí objevujeme malé psí městečko. Jen stačíme udělat pár fotek a psi začnou pištět a pobíhat. Ne však kvůli nám, ale protože se v dáli objevil jejich ošetřovatel s hromadou misek. Začíná krmení a je to zážitek.

V hospůdce jsme si dali kafíčko a zákusky, které tu zbyli po hordě turistů, kteří nás vystřídali v psím sídlišti a pak jsme pokračovali dál v cestě. Při jízdě kolem města Tolhuin těžce odoláváme přesvědčování Honzy, abychom jeli na oběd nebo alespoň na kávu k paní s piercingem v jazyku. Odolali jsme a odpoledne dorážíme do Rio Grande, kde jsme už jednou spali. Před městem je starý rozbitý most. Nebyl by to Petr, kdyby se ho nepokusil opravit. Bohužel tentokrát neuspěl. Tak si alespoň zablbnul na lanech. Nebojte, na funkci to nemá vliv.

V plánu je ubytování v motorkářském hostelu Fin del Mundo, kde jsme se už před pár dny stavili. Ale před tím ve městě povečeříme. A stálo to za to. Velký zážitek byl ještě před restaurací. Při parkování se k nám rozběhla nějaké dáma v mikině Yamaha a začala nás zdravit a objímat. A prý jestli nepotřebujeme s něčím pomoci a tak. Když jsme řekli, že nikoliv, znovu nás všechny objala, zamávala a odjela. Nemáme ponětí, kdo byla, ale nejspíš měla něco společného s motorkami...

Večerní mejdan v Fin del Mundo s obligátním předáváním diplomů a místním pivem se povedl.