15. Tierra del Fuego, Ohňová země

27.01.2023

27.1

V Puerto Deseado jsme si užili příjemný čas. Byla to psychická i fyzická příprava na dny budoucí. Jak totiž víme z doslechu, příští dny budou jen samé dlouhé přejezdy, často po šotolině a hlavně v silném větru. Kromě oblasti těsně před Ushuai je země placka mezi dvěma oceány, takže se vítr nemá o co zastavit. Čím budeme jižněji, tím horší to má být.

Cílem dne je Puerto San Julián. Vcelku nezajímavé městečko. Alespoň to tak vypadalo, dokud jsme druhý den ráno neobjevili...

No, počkáme na druhý den ráno.

Dnes jsme pro jízdu k cíli vybrali “zkratku” podél pobřeží. Na mapě vypadala romanticky. Ve skutečnosti se k písku a šotolině přidaly oblázky. A to je ta pro mě nejhorší varianta povrchu. Nedá se v nich jezdit ani pomalu ani rychle. Jen pomalu to méně bolí. Já to zkusil rychle a bolelo to víc. Dva dny jsem pak skučel, jak mě bolí rameno. Seknul jsem sebou slušně, ale naštěstí bez větších následků kromě těch na duši.

Poobědvali jsme z vlastních zásob sálámovosýrovokukuřičné plackopalačinky s jugo de naranja na pláži. Samozřejmě oblázkové. Tolik romantiky jsme si ani nezasloužili. Pak jsme cestobali spousty kilometrů pampou rozdělenou ploty. Asi kvůli ovcím, protože lamy je celkem bez problémů přeskakují. Obvykle po 10 kilometrech je cesta uzavřená bránami, které naštěstí nejsou zamčeny. Později jsou brány ještě vyšperkovány liškami a pumami. Asi jdou po těch ovcích a pastevci zase po nich.

Den byl vyčerpávající a v San Julián jsme v pronajaté chatce padli do postelí celkem rychle. Jen ještě pokecali s majitelem, který nám poradil, kde v Porta Arenas sehnat nové pneumatiky.

28.1

Ráno snídáme co dům dal, tedy nic, protože jsme vše snědli už včera na pláži a jedeme se projet městem. Na břehu oceánu objevujeme kromě různých vraků také místní kulturní památku. Poprvé se výrazněji setkáváme se jménem Magallanes, Fernando de Magallanes, portugalsky Fernão de Magalhães. Mořeplavec, se kterým je tato část světa spojena velmi silně a San Julián byl první místo kde v Patagonii přistál na své cestě kolem světa.

Tou kulturní památkou je replika lodi Victoria které jediná z celé výpravy pěti lodí doplula zpět do Španělska. Ale bez Magellanese, který byl zabit na Filipínách. Při čekání na prohlídku jsme si přečetli zkrácenou verzi cestopisu o této výpravě. Nicméně prohlídky jsme se nedočkali a tak vyrážíme na cestu.

Dnes musíme skočit až do Rio Gallegos.

Vítr je tak silný, že všechnu svou pozornost věnujeme udržení motorek na silnici. Ani nefotím. Stejně není co.

Rio Gallegos je docela hezké město a my se ubytováváme v příjemném hotýlku se snídaní.

29.1

Cesta po pevnině končí. Čeká nás přejezd Magellovým průlivem a vstup na Tierra del Fuego, tedy Ohňovou zemi, kterou znám z cestopisů a příběhů o pirátech. Na trajekt to byl z Rio Gallegos jen skok. Cestou jsme provedli odbavení na hranici Argentina-Chile.

Jako to bývá obvyklé u služeb v Argentině, trajekt a nástup na něj byl jako po másle, nikdo nic nekomplikuje, takže za půl hodinky jsme vyjížděli z trajektu ven na Ohňovou zemi. A dál? Asfalt a vítr, vítr a asfalt.

A nesmím zapomenout na vítr. Ten stál za to.

A také znovu hranice. Tentokrát pro změnu Chile - Argentina.

Už několikrát jsme diskutovali o tom, jak skvěle to tady na hranicích chodí. Projeli jsme už hodně hraničních přechodů v různých částech světa. Všude je to sada byrokratických úkonů. To je normální. Ale skoro všude se úředníci tváří hrozně důležitě, obzbláště ti v uniformě. Tady ne. Usmívají se, povídají si a jsou v pohodě. Vůbec jsou tady lidi v pohodě.

Dojeli jsme zpět k moři, do města Rio Grande. Hned na začátku byl motorkářský meetingpoint. Vaří tam svoje pivo, dá se tam najíst a i přespat. Poslední možnost jsme nevyužili, ale dali si pivko, pizzu a obdrželi diplom za návštěvu Ohňové země. Rozdávají ho tam každému a fotí to na Instagram. Progresivní parta.

Večer si užíváme klidu v pronajatých apartmánech. Vlastně jen já, protože ostatní vyrazili na pivo a večeři. Jenže měli smůlu, táhli chudáka Honzu 2 kilometry daleko a nic nenašli. Ani hospodu, ani pizzerii. Nebyl nadšený.

30.1

Poslední část pampy uběhla rychle. 100 kilometrů jízdy po asfaltu a uhýbání lamám a pštrosům, kteří se procházejí po silnici jakoby nic bylo za námi. Trchu dříve, než jsme plánovali projíždíme městečkem Tolhuin a hledáme, kde si dát kafíčko. Našli jsme jednu hospůdku. Ale místo kávy hned oběd. Ale to byl byl zážitek. Kluci objednali jen polévku, ale krasavice v restauraci se neodbytně vyptávala, co si dáme dál. A protože se Petr s Honzou s madam rychle skamarádili, nejen že objednali pastu milanese, ale přesvědčili paní, aby jim ukázala peercing. Na jazyku. Vyplázla žlutý jazyk a ještě ho povytáhla za ten kus kovu. Zřejmě to dělala často a občas to přehnala, protože jí chyběli přední zuby, které si nejspíš při nějakém předvádění své ozdoby vyrazila.

Jídlo nakonec dopadlo obstojně a i na kávu se dostalo. Tak rychle na stroje a vzhůru do Ushuaie.

Ještě návštěva motorkářské restaurace a muzea,…

…malá terénní vložka u Lago Escondido do Paso Garibaldi…

…a už vjíždíme do nejjižnějšího města na světě, Ushuaia. Hned na začátku umísťujeme samolepku a pořizujeme důkazy, že jsme tady byli.

Centrum města je sympatické. V zálivu kotví velká výletní loď a několik menších. Jednu z nich, která vypadala obvzvláště zajímavě, vyhledávám v katalogu lodí a zjišťuji, že se jmenuje ARA Puerto Argentino, a že je povoláním "Anchor Handling Vessel". Sice vím, co jednotlivá slova znamenají, ale nějak nám to nedávalo smysl. Google nám ale prozradil, že je to loď určená k převozu kotev těžebních věží.

Skvělá večeře a štěstí na ubytování uzavřelo příjemný den. Jediné, co se nepovedlo, bylo sehnat převoz motorek na ostrov Isla de Navarino, což je ostrov na druhém břehu kanálu Beagle. Je to ještě jižněji a chceme se tam podívat. Snad zítra něco najdeme.