14. Puerto Deseado, Isla Pingüino

25.1

Celkem jednotvárný den jsme strávili cestou přes další naftová pole a pole větrných elektráren. Za zmínku stojí snad jen socha naftaře v argentinském dresu Caleta Olivia a pak ty větrné elektrárny. Byly vidět na vzdálenost 30 kilometrů a z té dálky vypadali nadpozemsky, protože jich bylo asi 40 za sebou v jedné řadě.

Do města Porto Deseado jedeme hlavně kvůli Ostrovu tučňáků, který je chráněnou rezervací a dá se na něj dojet lodí. Vzhledem k tomu, jak slavné místo to je, očekávám ubytování i stravu bez problémů. Restauraci jsme nalezli opravdu bez potíží, ale s ubytováním to bylo horší. Navštívené hostely vypadaly jako stáje bez oken a byly nehorázně drahé. V informačním středisku vychvalované kempy byly hnusné na písku a kamení. Nakonec jsme ale jeden klidný mezi skalami našli a ubytovali se. Jen co jsme postavili stany a umyli se, začali se kolem nás trousit lidé s krabicemi potravin židlemi a dalším párty vybavením. Nechtěli jsme tomu uvěřit, ale opravdu. Majitel kempu nám opravdu pronajal místo na stany a hned vedle pronajal místo na mejdan. Asi 30 lidí včetně dětí a velkého reproduktoru. Do 4 do rána.

Petr mi ráno povídal, že se z mého stanu linul nepřetržitý proud sprostých slov, dokud jsem neusnul. Nebo spíše neomdlel.

26.1

Vstáváme brzy. V 8 už musíme sedět na člunu a jet na Ostrov tučnáků. Když už jsme v Patagonii... vzhledem k tomu, že noční produkce z párty, která se koná v našem kempu, končí někdy ve 4, tak jsme toho moc nenaspali. 

Hodinová cesta rychlým člunem s občasným sprchnutím za krk je zpestřena zastávkou u delfínů. Přesněji řečeno jeden z turistů je zahlédl. Aspoň si to myslí. Už slyším Jéééé a Óóóó když se mihne tmavý stín pod kýlem.

A nic. 

Pokračujeme dále. Po 50 minutách přistáváme u ostrova a já jen civím s otevřenou hubou na obrovské stádo lvounů, správně lachtanů hřivnatých. Úžasný.

Musím šetřit tímhle slovem, protože bych ho jinak psal za každou větou. 

Tak znovu.

Přistáváme u ostrova s tmavým, střídavě skalnatým a písečně-oblázkovým břehem. U skály vybíhající do moře je malé ocelové molo a na pláži leží stovky hnědých lachtanů hřivnatých, jinak lvounů, kteří na nás líně civí.

Průvodkyně nás vyhání z lodi a prosí nás, abychom se drželi pohromadě a šli za ní. Prý že lvouni, pokud k nim někdo přijde z moře jsou v pohodě. Ale pokud z pevniny, tak se klidně seberou a zmizí v moři. 

A také nemáme překážet žádným živočichům v cestě. To mluvila o tučnácích magellanských, kteří proti nám pochodují po desítkách, jako bychom tam nebyli. Nevěřím tomu. Když na to člověk kouká v televizi, je to přeci jen "někde daleko". Ale když sedíte na bobku a před vámi ťape a poskakuje pár třiceticentimetrových postaviček směrem k moři... 

Zrovna jsme se trefili do doby, kdy se mění stráž u mláďat. Takže část dospělých vyráží na moře, kde stráví asi 4 dny. Mláďata jsou už tak veliká, že se prý spojují do skupin, takových mateřských škol, kde je jeden dospělý hlídá a ostatní mažou na moře pro potravu.

Procházíme pomalu mezi tučnáky do vršku ke starému majáku. Poslouchám vyprávění o jeho historii. Nyní se v něm svítí ledkou napájenou solární energií a před tím používali plyn. Ale původně se svítilo oleje získávaným ze lvounů. Ještě tam stojí nádrž, ve které se olej získával. Proto asi, když se ke lvounům přiblížíte z pevniny, zdrhají. 

Přecházíme kolem majáku na druhou stranu ostrova, kde je další kolonie tučňáků. Tentokrát tučňáků skalních. Prý se tu objevila před asi 35 lety z Malvín (Falkland). Tehdy je objevil muž na kajaku a komunita čítala asi 300 jedinců. Dnes je tu kolem 1800 kusů. Je to prý nejsevernější kolonie tohoto druhu a někteří jedinci, hlavně mláďata mají problém, protože se při přechodech skal přehřívají. 

Procházíme kolonií a usedáme na její nejnižší úrovni. Tam se skupinky tučňáků připravují a postupně skákají do vody. Když se pohybují po skalách, jsou neohrabaní a občas mám pocit, že sebou šlehnou o zem. Ale jak skočí do moře, jsou z nich šipky. Když seskočí ze skály a zmizí ve vodě, za chvilku je spatříme o stovky metrů dál poskakovat po hladině.

Zůstáváme tam možná 2 hodiny. Sledovat ten šrumec neomrzí. 

Obešli jsme ostrov a u nástupního mola posvačili. Společnost nám dělalo několik stovek bručících lvounů. Pak jsme nastoupili do lodě a připravovali ser na cestu na pevninu. Ale kdepak. Ještě nás dovezli k útesu, na kterém se stovky lachtanů vyhřívaly a když jsme se blížili, začali skákat do vody a kolem nás skotačili jak malé děti. Bylo to opravdu nádherné. Vypadalo to jako kdyby byli cvičení a něco za to dostávali. Ale ne. Fakt to dělali z čiré radosti.

Na zpáteční cestě jsme ještě viděli delfíny a středně velké bíločerné potvory, prý Plískavice strakatá, druh kytovce z čeledi delfínovitých který se vyskytuje jen na dvou místech světa. Tady a na jednom místě v Indickém oceánu. 

Vzhledem k tomu, že jsme se vrátili od tučňáků docela brzy, stihli jsme ještě navštívit dvě muzea ve městě. To první bylo muzeum vraku lodě ze 17.století, která ztroskotala nedaleko a v druhé polovině století 20. ji místní nadšenci po 3 letech hledání objevili. Druhé pak muzeum železniční. Vlastně to je nádraží, ale bez kolejí. Bylo až roztomilé, když nám moc milá paní předváděla exponáty, kterých máme v našich zemích miliony. A také nám ukázala pokladnu na jízdenky i se všemi jízdenkami které prodávali. Bylo jich 20. Dohodli jsme se, že se nebudeme vytahovat a že milé paní neřekneme, že v našich zemích je stanic několik tisíc. Honza se usadil v nádražní restauraci a já v křesle “del jefe”. 

Večer v kempu opět kulturní vložka. Další mejdan. Sice jen do 3 do rána, ale zato blíže k nám. Ještě že už jedeme pryč. 

Soutěž!