13. Od jezer až na pobřeží Atlantiku

22.1

Vstali jsme brzy. Ještě nikdy nebyla při probuzení na začátku hodin sedmička. Částečně za mohli uřvané potvory s dlouhými zobáky, které namísto kohoutů zvěstovaly bydlícím, že už je ráno.

Zbyla nám pizza, takže i snídaně byla k dispozici. Jenže Honza prohlásil, že studenou pizzu než..., a tak jsme mu slíbili snídyni, pokud zvládne 3 shyby na větvi blízkého stromu. Po minutě poskakování jako Supermario v prehistorické počítačové hře jsme mu tělocvik uznali a odjeli pár stovek metrů k restauraci na břehu jezera. V ranním slunci bylo nádherné. Vůbec celý tenhle kemp se povedl...

Prvních 100 km je hrůza. Tedy mluvím-li o dopravě. Přiroda a okolí parádní. Jenže je neděle a přesto, že nikde nevidíme vajíčka za okny a klobouky, víkeňďáky tu mají taky. A jezdí 50. Fronty aut jedoucích v koloně mají i 10 km. A všude dvojitá čára. A jak praví teorie, když je zákazů moc a nikdo je nehlídá, všichni na ně kašlou. Tak i tady jezdí, jak se jim to hodí. A moc nepoužívají blinkry. Tak je to trochu ruská ruleta a tak jedeme pomalu a v klidu.

Zase jsme si našli v mapě "zkratku". Šotolinová cesta opět kolem jezer. 

To byla nádhera. Už včera to bylo jedno jezero hezči, než druhé. A tady navíc vysoké hory a na vodě spousta vodáků. A samý kemp.

Potkáváme spoustu chodců, pár aut a občas vidíme dole na vodě vodáky. A jeden kemp za druhým. Je zvláštní a skvělé, že takové krásné přírody dovolí užít si i běžným lidem. To u nás moc není. Nebo je?

23.1

Ranní koupání v jezeře jsem vynechal. Poprvé za celou cestu jsem spal v zapnutém spacáku, tak mi tepla nezbývalo. Petr s Milanem šli a Honza je pozoroval oknem z teplé sprchy. 

Cesta kolem nádherných jezer pomalu končí a vypadá to na nudu na silnici. Chyba lávky.

A silnice skončila. S tím jsme počítali. Očekáváme asi 150 km šotolin. A taky se tak stalo. Užili jsme si jich do sytosti a byli obzvlášť vyklepávací.

Cestou jsme odbočili k malé říčce Nant y fall napájejíci jezero Rosario, která tu má tvořit kaskády. 

Ubytování je objednané ve vesnici Rio Pico. Na cestě k ní si ještě prohlížíme Lago Pelena. Někde uprostřed kterého vede chilská hranice. 

24.1

Ráno v chatce uprostřed plání bylo studené. Honzík večer vypnul topení a venku bylo tak 8 stupňů. Chtělo to trochu více na přikrytí. Obvykle nadávám, kolik vrstev musím překonat, než se dostanu do postele, ale dnes jsem byl vděčný za každou.

Petr včera vymodlil na majitelkách snídani. Vymodlil s dvěma tisícovkami pesos v rukou. Ale nevěřil jsem, že bychom měli vajíčka se slaninou nebo něco podobného.

Nakonec jsme vzali za vděk usušenými tousťáky s marmeládou. A skvělou bábovkou.

Nato jsme se navlékli do teplého a vyrazili. Dnes nás čeká dloouhý přejezd. Podle toho, jak se pojede, skončíme buď v Sarmientu, nebo u Altantiku, v Comodoro Rivadavia. Podle mapy všude asfalt, takže pohoda. 

Ups.

Zase nám Argentina připravila překvápko. Dneska mělo foukat. Ale že tolik? V nárazech 70 km/h. Že náraz bude celý den jsem nečekal. Neustále jsem jel nakloněný proti větru a občas mám strach. Už jsem o takové jízdě psal, ale dneska to bylo daleko horší, než kdy dříve. 

Cestou jsme zastavili na místě zvaném Los Tamariscos. Příi předchozí zastávce v městečku Gobernator Costa nás milá paní v kavárně varovala, že někde v okolí této stanice byla nedávno těžká nehoda motorkáře. Tedy pokud jsme jí dobře rozuměli. Ale nechápali jsme proč.

V dobách, kdy cesta, po které jedeme, byla jen štěrková a jezdili po ní většinou koně, byla Los Tamariscos jedna s občerstvovacích a přenocovacích stanic. Založil ji v roce 1938 německý emigrant, pan Böhme. Dobrý, ne?

Teď je z ní muzeum rodiny a naštěstí pořád také občerstvovací stanice. A má určitě duši. Poobědvali jsme připálené sendviče a pokochali se spoustou fotografií nám neznámých lidí. Trochu to vypadalo, že jsme v rodinném obýváku. 

Asi po půl hodině se vydáváme dál. A hned se nestačíme divit. Auta před námi divně a naprosto nečekaně kličkují, uhýbají a brzdí. Proč?

Silnice se z klidné a rovné stala rovná a neskutečně děravá. Začínáme chápat, co se asi tomu zraněnému motorkáři mohlo stát. Při tom šíleném větru a ve společnosti naprosto šílených řidičů, kteří na silnici dělají úplně všechno, kromě sledování zpětných zrcátek, ho někdo mohl prostě sestřelit ze silnice, aniž by o tom věděl.

Jedeme tedy opatrně a hlídáme si okolí. 

Cestu jsme přežili, jen krční svaly byli trochu v křeči. Cesta se pár desítek kilometrů před Atlantikem stočila přímo na východ a tak jsme měli vítr v zádech. Projížděli jsme zrovna ropným polem s velkým počtem čerpadel rozmístěných nám naprosto neznámým způsobem v krajině.

Zřejmě se na ropném naležišti zrovna měnili směny, protože posledních 40 kilometrů jsme jeli spolu s asi milionem malých autobusů, které jeli max 100. Po posledních zkušenostech jsem frontu nepředjížděl, protože jsou z toho jen nervy a kolona stejně nikde nekončí.

Opět jsem objednal dopředu ubytování, abych byl v klidu. Byl jsem ale dost zděšený, když jsme zastavil před panelákem. Psali že mají parkoviště, ale nečekal jsem, že na volném prostoru. Naštěstí byla majitelka soudná a nechala mě zrušit rezervaci bez stornopoplatku. Našel jsem tedy jiné ubytko a už sedím a datluji zprávy...