12. Cesta na jih krajinou jezer

19.1

Vyrážíme na další cestu. Očekáváme kilometry po šotolině. Našli jsme objížďku přímé trasy. Přibližujeme se až skoro k hranici s Chile a těsně před ní máme odbočit do lesů. 

Jenže odbočka je zavřená. Průšvih. Několik desítek km zbytečných.

Nakonec si ale řekneme, že zákaz se dá objet. Tedy objíždíme a vyrážíme do neznáma.

Po nějaké době jsme zjistili, že cesta byla zavřená, protože se staví nová. A nikomu nevadí, že tam jedeme. Stavebníci mávají a uhýbají, jako bychom tam patřili. Takže pohoda.
Na konci jsme zastavili a vyfotili strom, který vidíme poprvé zblízka. Moc zvláštní větve. Ví někdo, co to je?

Dojeli jsme k přehradě Lago Aluminé, další z nádherných vodních ploch. Jenže na kempování je ještě brzy a i lidí je tu trochu moc, tak jedeme dál.

To byla chyba.

V dáli jsme viděli tmavá mračna. Ale vypadalo to, že je mineme.

Neminuli.

Tentokrát byla nálož krup větší a mnohem delší. Dokonce jsme museli zastavit.

Au. 

Zbytek cesty proběhl v klidu a večer uléháme v kempu v San Martín de los Andes. Původně jsme chtěli spát na posteli, ale celé město je pěkně narvané. 

Zítra bychom měli dorazit k teplému prameni Termas de Queñi. Je to dost "na konci světa", tak jsem na to zvědavý.

20.1

Dnes máme jediný úkol. Z kempu v San Martin přejet do kempu Lago Queňi. Slabých 50 km to je. Takže po snídani a zabalení vyjíždíme. Je pátek, tak by doprava nemusela být nijak závratná. Chyba lávky. Nebylo to ani tak množstvím dopravy, ale spíš charakterem cesty, ale byla to síla. Prach po průjezdu čehokoliv se držel ve vzduchu několik minut a asi 40 kilometrů byla cesta jak struhadlo. Byl jsem zvědavý, co se mi odšroubuje. Volba padla na deflektor, tedy rozšířeni ochranného štítku. Proletěl mi kolem hlavy a zmizel kdesi v historii. Otočil jsem se a jel ho hledat, ale byla to cesta jak v mlze. Bez šance. Od této chvíle neuslyším v helmě při rychlé jízdě vůbec nic.

Co se dá dělat. Dohnal jsem ostatní a vydali jsme se na zbylý úsek cesty. To nebylo struhadlo, ale středně těžký písečný motokros. 

Když jsme dojeli do cílového kempu, chvilku jsme zustali stát a jen koukali. Opravdu krásný přírodní kemp. Okamžitě jsme se dohodli, že tady zůstaneme. Našli místo, vybalili stany a připravili se na cestu k teplým pramenům. Příjemná čtyřkilometrová procházka stála za to. Dvouhodinové rochnění v horkém potoce či pod horkou přírodní sprchou bylo tak příjemné, že jsme skoro zapoměli, že musíme ještě ty 4 kilometry zpátky. 

I večer byl příjemný. S lahví Smirnova jsme poseděli a pokecali. Den se opravdu povedl. 

21.1

Probuzení v přírodním kempu bylo opět příjemné. Škoda, že je to k termálnímu prameni tak daleko. Takže ranní osvěžení bude jen standardní - vodou z láhve.

Odjíždíme v celkem dobrý čas a doufáme, že v okolí najdeme nějakou snídaní. Vajíčka se slaninou, nebo tak něco. Ale smůla. Když už je někde restaurace tak zavřená. Projíždíme tedy San Martin de los Andes a míříme na jih na San Carlos de Barilloche.

Doprava je hodně silná a tak cesta ubíhá pomalu. Je totiž sezóna a ta krásná jezera jsou cílem poloviny Argentiny.

Ale je pořád na co koukat a tak se nenudíme. Ale je to hlavně polykání kilometrů. Ale s tím jsme v této fázi cesty počítali. 

Večer uleháme v kempu, jehož cena nám trochu vyrazila dech protože byla dvojnásobná, než jsme zvyklí. Ale stejně už jinam nechceme, tak se v Camping Los Baqueanos u jezera Lago Gutiérrez rozkládáme. Prý je tu i restaurace a tak ji jdeme navštívit. Na milisekundu mé srdce zajásalo, když na plechovce piva v lednici byl nápis Bohemian Pilsener. Trochu jsem vychladl nad třetím slovem Patagonian a zcela, když jsem ochutnal. Pod honosnými názvy se skrývalo standardní cosi s barvou piva. Ach jo. Dostalo mě to tak, že jsem spolu s Petrem neopatrně objednal 4 pizzy. Nepřišlo mi to divné, dokud je nepřinesli. Nebyly to italské pizzy s milimetrovým těstem, ale vysoké koláče s plátky sýra bez chuti a zápachu.

Zvládli jsme sníst 2 a zbytek jsme nechali zabalit. Ráno budou dobré. Spát jsem šel přežraný.